Habitus (sociologie)

Habitus (lat. postoj, vzhled, oblečení; z lat. habere, mít, vlastnit) je soubor dispozic jak jednat, myslet a vnímat okolní svět určitým způsobem a tendenci, jak na něj následně reagovat. Dochází tak k částečnému programování jednání jednotlivých aktérů.^[1] Je odrazem všech vnějších sociálních struktur. Tyto dispozice jsou obvykle sdíleny lidmi s podobným zázemím (z hlediska sociální třídy, náboženství, národnosti, etnického původu, vzdělání, profese atd.) Takto habitus představuje způsob, jakým kultura a osobní dějiny utvářejí tělo a mysl a v důsledku toho vytvářejí sociální akci v současnosti.

S tímto pojmem se pracovalo už dříve. Habitu se přikládal význam například díky tomu, že poskytoval silné propojení hned několika aspektů světa (reality) – kulturních, psychologických, společenských ale i biologických.^[2]

Loïc Wacquant napsal o habitu, že je starým filosofickým pojmem, který vznikl už u Aristotela a jeho pojem hexis („stav“) byl přeložen jako habitus středověkými scholastiky. Termín byl v sociologii poprvé rozpracován Norbertem Eliasem v „Civilizačním procesu“ (1939), ale je přítomen také v díle Maxe Webera, Gilles Deleuzeho nebo Edmunda Husserla.

Pojem habitus je velmi používaný (objevuje se ve 400 000 publikacích Google Scholar), přesto však vyvolal kritiku pro jeho údajný determinismus.